29.10.-12.11.2002 jsem vyrazil s cestovkou S.E.N. na jihovýchod. Mělo to pro mě tu výhodu, že jsem se nemusel o nic starat a kdykoliv si dělat to, co mě baví a zajímá a nevázat se programem cestovky (ne všechny cestovky tohle vydejchají a pak je to někdy otrava). Cesta tam se jevila jako velmi zdlouhavá, protože při mezipřistání v Istanbulu jsme měli na letišti 8 hodin času. To se nakonec ukázalo jako veskrze pozitivní záležitost, protože za 10 USD (EUR) se dá pořídit jednovstupové vízum do Turecka na 30 dní a protože to je vcelku nedemokratická země, mají tam nejen promyšlený systém dopravy z letiště do města, ale i metodu, jak neoškubat turisty. Z letiště (a zpátky) jezdí naprosto spolehlivě v půlhodinových intervalech autobus a všude jsou cedule, kolik stojí taxi do centra, takže vás oškubají jen tehdy, když jste pitomci, kteří neumějí číst. Celou dopravu a přidělování rit řídí několik agilních chlapíků s píšťalkami, pěkně jim to odsýpá a navíc na rozdíl od zbytku Turků umějí anglicky:-) Návštěva Turecka je hra - hra Chcete být milionářem? Turecká lira dost oslabila a Turci už někdy ani nepíší poslední tři nuly cen, takže když jsem si měnil peníze (kurz na tabuli ve směnárně zhruba 1 USD = 1700 TRL), byl jsem poněkud zaskočen tím, že jsem dostal 25 000 000 lir (pěkně ty nuly vypadají, že?). Jedna cesta autobusem stojí 5 milionů, takže jsem měl tak na cestu tam a zpátky a dvě slušná jídla.
Istanbul je pro středoevropana naprosto jedinečný. Marmarské moře plné lodí, rozlehlé město s poměrně monotónní výstavbou okrové barvy táhnoucí se až za obzor, tu a tam zpestřené nějakou mešitou nebo minaretem, to je pohled na Istanbul ze vzduchu. Všude je velký ruch a provoz, na naše poměry až kravál. S tím kontrastuje chování Turků, kteří nejsou například tak temperamentní jako Italové, ale jsou to zejména v osobním jednání velice příjemní a vstřícní lidé.
Zorientoval jsem se na letišti, bez čekání dostal vízum na 30 dní (takže se nenechávejte okrádat cestovkami, co jsem si všimnul, téměř všechny si při zájezdech do Turecka účtují cca 800 Kč za zajištění víza:-)) a vyrazil autobusem do Istanbulu. Cestou se dá vystoupit na několika místech a záleží na tom, co chcete vidět a jak moc si ušoupat nohy. I tahle projížďka je docela příjemná, protože máte možnost z autobusu vidět spoustu památek, některé i z římské éry, např. viadukt (nebo to byl akvadukt?). Samozřejmě nejvděčnější (zvláště pokud na to máte jen pár hodin jako já) je Zlatý roh a jeho okolí, záliv, který se nachází trochu západně od Bosporského průlivu. Mešit v dohledu je tolik, že nevíte, kam dřív okem hodit, ale mě zajímala hlavně atmosféra města, takže jsem se věnoval těmto pamětihodnostem jen zvenku, či-li povrchně;-)
Svým putováním jsem se dostal na pobřeží, kde byly stovky příležitostných rybářů (někteří i něco chytili) a vůbec celkem davy lidí. Takto se zřejmě tráví večery v Istanbulu, procházka v parcích po pobřeží, mrskání moře vlascem, ti šťastnější (nebo hladovější) dokonce hned na nábřeží na ohýnku své úlovky pekli. S přicházejícím soumrakem postupně utichal provoz v Marmarském moři a jak to vypadalo, jen mě stála za pozornost loď, která zřejmě kdysi dříve moc řízla zatáčku při výjezdu z Bosporské úžiny a teď tiše odpočívala na boku v pokoji a kochala se se mnou západem slunce. Namířil jsem si to po pobřeží na východ a v přilehlých parcích a na mole prošel nespočetné krámky s občerstvením, abych chutně povečeřel za bratru nějakého mizerného třičtvrtě milionu:-))) Bylo ale vidět, že ruch zvolna utichá a Istanbul nabírá dech před zahájením noci a všeho, co k ní patří. Když jsem se doloudal na Taksím na druhém břehu Zlatého rohu (mezitím další večeře za nějaký ten milionek:-)), bylo všude neuvěřitelné množství lidí, kteří se chystali zahájit tu příjemnější část dne.
Mě už ovšem čekala cesta na letiště, protože kolem desáté se mělo odlétat do Bangkoku. A tady mě dostali. Věděl jsem, že odněkud z okolí náměstí jezdí autobus zpátky na letiště, i místní znalci mi potvrdili, že moje mapa nelže, ale nalézt někoho, kdo by uměl dostatečně anglicky na to, aby pochopil. o co mi jde a případně mi i ukázal, kde to aspoň zhruba je, bylo nad moje síly (pro ilustraci, představte si Václavák v listopadu '89, ale mnohem nepřehlednější prostor, velikostí i zaplněností docela srovnatelný a hledejte tam jakousi zastávku). Vypravil jsem se dokonce i do nějakého x-hvězdičkového hotelu, ale ani tam recepční zkoušku z anglického jazyka u mojí ctěné instituce nesložil. Už jsem pomalu začal vyhlížet taxi, když mě zachránili nějací dva turečtí řidiči turistického autobusu, z nichž jeden ukázal prstem někam do davu a druhý kývl a doplnil "évtr mašd'nál". A hned jsem byl doma, resp. u autobusu (lingvisté zajisté pochopili, že byl kousek za Mc Donaldem, a pak že je ta globalizace nabrko:-))). Ale abych jen neprudil, v autobusu na letiště se mnou jelo několik Turků přivítat své přilétnuvší blízké a s těmi se dalo mluvit celkem bez problémů (ale proč mají ten den všudě státní vlajky se mi z nich vytáhnout nepodařilo, nějak to souviselo s velmi uctíbvaným Atatúrkem, ale tam jim zas dodýchal slovník. Pokochal jsem se též během ještě asi půlhodiny, co cesta na letiště trvá, nočním Istanbulem a pak už se moje myšlenky ubíraly k blížícímu se odletu do Bangkoku.
Musím ale konstatovat, že to, co původně vypadalo jako pěkně otravné čekání, se stalo velice příjemným zahájením celého putování. Pokud budete mít někdy v Istanbulu pár hodin času, neváhejte.
Pokračování příště....